SLIM Team

Dnes nebudu nikoho trápit jak jsme dojeli a jakým časovým předstihem atd. Zkrátka jsme zaparkovali na parkovišti u fotbalového hřiště v Ústí nad Labem, myslím, že ve Svádově. Hned vedle nás se přiřítilo modré auto s totálně vysmátou řidičkou, Zuzkou Rusínovou a Pepou Procházkou. Super, známí, přivítali jsme se a šli vyzvednout startovní čísla a čípky. Trochu nás zarazil had, který na nás čekal! Vedl od rohu místní hospůdky až kamsi do útrob nějakého domečku. Později jsme zjistili, že je to zázemí v podobě šaten, WC, sprch, občerstvení po závodě a stolečků s registrací. Každopádně nám bylo jasné, že start nemůže být přesně v deset hodin jak bylo psáno, neboť se to opravdu stihnout nedalo. Po chvíli přichází organizátorka Verča, která nám sdělila, že se o minimálně půl hodinky posunuje výstřel z pistole. No, pozdravili jsme se alespoň s pár známými, kteří také tvořili hada, stejně jako každý kdo chtěl běžet se stal jeho součástí, třeba by padl i rekord v jeho délce, kdo ví. Super, čísla už máme tak asi zkusíme jít na start. Udělali jsme dobře, protože než jsme nainstalovali čípky na botky a připíchli čísla, měli jsme asi jen pět minutek do výstřelu. Zima celkem byla, to jo.

U startovní čáry se udělalo celkem teploučko, to když se všude kolem pohybovala ta rozehřátá a natěšená těla, to jsou kamínka, panečku. Někdo zezadu se nás ptá zda jdeme půlku a já odpověděl, že ano, ale než jsem stihl ze sebe ještě vyhrknout, že dvakrát už mi nevěnoval pozornost, ale nevadí, aspoň okolí to pobavilo. Ejhle, FIRE! Bylo odstartováno. Celý štrůdl se tlačil ku předu a my se Simčou běželi jako o život. Bylo na čase chopit se své role v tomto závodě a trochu korigovat tempo. Ale ne zase moc, přece jen mi byla trochu zima a dva až tři kiláčky malinko fofrnějším tempem snad neuškodí. Se Símou si to běžíme krásně po asfaltu, pijeme na každé občerstvovačce, kocháme se okolím, tedy hlavně běžci co předbíháme nebo těmi, kteří míjejí nás. Koukali jsme na jejich nohy, styl, pozadí a chvílema i popředí. Počasí nebylo špatné, chvíli po startu asi mrholilo, ale nic extra. Nechci popisovat každý kousek trati, která byla skvěle značena, trochu se klikatila, malinko vlnila. K obrátce jsme doběhli celkem v pohodě a jedinou nevýhodou byli občerstvovačky přímo na obrátkách, neboť oběhnout několik běžců, kteří to tu na celkem malé ploše zašpuntovali s kelímky a banány v ruce se jen velmi těžko kličkovalo, ale zvládli jsme to s přehledem. Teď už máme čtvrtku za sebou, to je slušné, čas ušel, něco kolem 52 minut, jestli se dobře pamatuji. Zajímavé bylo vidět pohledy běžkyň, které nás odhadly, tedy spíše Slimču, na půlku a říkali si, že běžíme nějak pomalu. Nevěděl nikdo z nich, že jdeme celý maratón. Po chvilce jsme se octli v půlce závodu, žádné stavy krize ani nic podobného, bude to dobré, říkám si, Simča si dá maraton pod 3:30 a ještě k tomu bude na prvním místě! Za námi byla jen běžkyně asi 600 - 700 metrů, to bychom mohli zvládnout. Bylo velice příjemné vidět a poslouchat lidi jak fandí se slovy: "Jsi první žena," pozorovat mnoho úsměvů a potlesků, kteří ti lidičky dokázali na tvářích vyloudit i na 30. kilometru. S úsměvy lidí se setkávám často, ale takto upřímné tváře plné milé a pozitivní energie se nevidí moc často. Oba moc děkujeme všem, kteří jste tak udělali! Drsné pro mě bylo, když jsme doběhli Vlastu Dvořáčka a dokonce ho předběhli a malinko se vzdálili. Velkou nevýhodou byl 32. kilometr, kdy se jasně ukázalo, že nedostatek naběhaných kilometrů si vybere svou daň. Ještě na 32. jsme měli průměr 4:56 na kilometr. Přišla krizovka a to pořádná. Do cíle by se dalo říci, že kousek, ale přece jen desítka je desítka. Povzbuzoval jsem Simču jak mě jen napadlo, dělal tolik blbostí a zkoušel vtipy a zpěv, zkrátka všechno co mě v tu chvíli napadlo. Pohled, který jsem viděl však hovořil jasně, moc to nepomáhá, právě pro ni začal opravdový maratón... Nějako jsme to ustáli a všiml jsem si už tedy na otočce, že nějaká žena celkem vystupňovala tempo a je asi 500 metrů za námi. Poslední kilometry dali opravdu zabrat. Nevím kde se to v té mojí holce vzalo, ale hlavu má na svém místě a dokazuje, že má na co jen bude chtít. Pokoušel jsem se aby přece jen malinko přidala, ať jakkoliv, do cíle dva kilometry a dáma v bílém se stále blížila. Kilometr před cílem jsme stále první, tedy ta holka moje, já ne. Bílá paní, jak jsem později zjistil se jmenuje Gábina, no nebudu to protahovat, nemá to cenu, asi půl kilometru před cílem nás dobíhá a celkem slušným tempem si to maže dál kupředu. Nikdo si asi nedokážete představit co jsem v tu chvíli prožíval, chtělo se mi i brečet, být na místě Simči, podlomí se mi nohy, zakleknu u prvního stromu a roním zde slzy, ale to se holt stává. Jediné co mě napadlo bylo, že ji řeknu, že kousek za námi je další běžkyně tak musí malinko přidat jestli nechce být třetí. Malilinko přidala a cílem probíháme v čase 3:36:09, Gabča 3:35:47. Ale nevadí, i to k běhu patří. V kategorii stejně jednička a druhé místo skoro bez tréninku a s takovým časem je dostačující odměnou. Následuje odebrání čípanů, startovních čísel a potřásání rukou. Poté sprcha, občerstvení a vyhlášení výsledků. Jinak trať byla asi o 300 metrů delší než klasický maraton, ale to nevadí, jen pro info.

Zážitek z tohoto maratonu opravdu bezvadný, organizace, zázemí a vše na jedničku, dokonce i masáže byly. Všichni vstřícní a ochotní. Jídlo během závodu: hrozinky, sůl, banán, hroznový cukr, coca-cola, voda, ionťák. Po závodě bylo na výběr si dát: gulášová polévka, bramboračka, bageta, párek v rohlíku, káva nebo čaj dle vlastního výběru a voda. Až na ten posunutý start, za který si stejně můžeme sami, neboť chodíme na poslední chvíli vše bezvadné! nebojím se to napsat, opravdu super akce a doporučuji všem kdo si nezkusili rozhodně za rok se zde ukázat! 

výsledky: http://www.sportovniservis.cz

http://ustecky-vitasport-maraton.webnode.cz/